Načítání...
KONTAKT PODPORUJEME REKLAMA ÚVOD
malá činka

NASLEDUJÚCE SÚŤAŽE

Arnold Classic Brazil
20.4.2018 17:59:37

São Paulo, Brazília

Arnold Classic Europe
21.9.2018 0:00:00

Barcelona, Španielsko

Olympia Weekend 2018
13.9.2018 0:00:00

USA, Nevada, Las Vegas

malá činka

NAJČÍTANEJŠIE

Telesné typy - Ektomorf , endomorf , mezomorf
Prečítané: 57361×
 
Dnes si napíšeme niečo o základných telesných typoch človeka. Určite ste o ni...

Príprava Marka Wahlberga pre film Pain&Gain
Prečítané: 54712×
 
Určite ste film Pain & Gain už videli. Niektorý aj viackrát. Príbeh nebudem k...

Diéta „Rysovačka“!
Prečítané: 53006×
 
V tomto článku si napíšeme pár slov o diéte, čo nie je nič iné ako cielené zb...

Objemovka ! Jedálniček + Tréning
Prečítané: 48686×
 
Ak si myslíte že by som mal o takomto čase hovoriť skôr o rysovačke alebo o m...

Facebook logo Google+ logo twitter logo
 
 
 

ČLÁNKY

Úvod > Nezaradené > Nasser El Sonbaty - rozhovor 1.

Nasser El Sonbaty - rozhovor 1.


Článok prebraný z http://kulturistika.ronnie.cz/

Kulturistická hvězda devadesátých let Nasser El Sonbaty tvrdí, že byl nejmohutnějším, nejvyrýsovanějším a nejlépe připraveným závodníkem, který nikdy nevyhrál prestižní titul Mr. Olympia. Obzvlášť druhé místo na Mr. Olympia 1997 (za Dorianem Yetesem) považuje za velkou křivdu. Nejen o tomto se rozhovořil v rozsáhlém rozhovoru pro Bodybuilding.com. Přinášíme Vám jeho první část.

Jak začala Tvoje soutěžní kariéra? Co Tě na závodění tolik přitahovalo?

Nikdy jsem se nechtěl stát profesionálním kulturistou a nikdy jsem netoužil vypadat jako kulturista, když jsem začínal. Bylo mi 17 let a hrál jsem fotbal. Tenkrát jsem zavítal do malé činkárny, která byla hned vedle fotbalového hřiště. Chtěl jsem si dát jen pár sérií na leg-pressu a předkopávání, abych měl silnější nohy na fotbal. Ale potkal jsem tam bývalého maďarského vzpěrače, který mi ukázal cviky na horní polovinu těla, aby byl svalový rozvoj vyrovnaný. Řekl mi, že by jedna svalová partie neměla být silnější a na pohled větší než jiná. Začal jsem cvičit bench-press a trénovat ruce, a tak to šlo zhruba dva roky, než jsem začal navštěvovat skutečnou posilovnu. Přechod od fotbalu k budování svalů trval opět dva roky. A v těchto prvních dvou letech, kdy jsem zkoušel různé cviky a pozoroval ostatní při cvičení, jsem to začínal mít rád víc a víc. Na začátku jsem dokonce nesnášel příliš velká svalnatá těla, žíly těch chlapů v časopisech a bláznivé jídelníčky. Takže to vlastně byla náhoda. A vůbec to nebylo tak, že bych byl hubený a ostatní mě bili, takže jsem začal zvedat činky, abych jim to vrátil. Dokonce i nyní bych se raději díval na fotbal než na kulturistickou soutěž.

Jaké byly Tvoje počáteční cíle?

Původně jsem chtěl jen být silnější v bench-pressu. A protože mám rád umění a mám smysl pro symetrii a proporce, chtěl jsem mít rovnoměrně rozvinuté svaly - ale ne příliš a ne žádné vystouplé žíly. Neměl jsem v kulturistice ani jiném sportu žádný idol. Nechtěl jsem vypadat jako například Arnold, protože jsem mým rozborem zjistil, že má slabé nohy, pokleslá ramena a obrovský pas. Dokážu brát lidi "po částech". Můžu Vám hned říci, kdo jaký je a jaké má chyby, slabé a silné stránky jeho postavy. Můj další cíl bylo být nejen silnější, ale i větší. Otázka soutěžení přišla na řadu, když se mě ostatní lidé v posilovně ptali, jestli jsem soutěžil. Nepovzbuzovali mě, ale jak jsem řekl, ptali se mě, jestli soutěžím. A to byl ten spouštěč. Chtěl jsem vidět, jak budu vypadat vedle těch chlubilů. Pomalu jsem v sobě rozvinul chuť soutěžit, vypadat lépe a být lepší než ti, kteří do posilovny chodili, aby lépe vypadali a síla je tolik nezajímala. Mojí první soutěží byla juniorská kategorie na národním mistrovství. Skončil jsem šestý. Bylo mi řečeno, že mám nejlepší břišní svaly ze všech juniorských závodníků. Tato šestá příčka mi dodala více odvahy, sebevědomí a chuť pokračovat. Úspěch je vždy velkou motivací. A možná jsem byl podvědomě také více motivovaný kvůli svému otci, který se velmi zaměřil na mé pokroky ve škole a na univerzitě a neměl rád tento sport a to, že jsem se pohyboval v takovém prostředí. Narozdíl od mé matky mě v kulturistice nepodporoval. Dnes jsem mu za to vděčný. Považoval kulturisty za hloupé lidi s narcistickými sklony. Byla to podle něj ztráta času, energie a peněz. Zjistil jsem, že hodně kluků, které jejich otcové v kulturistice podporovali, nikdy ničeho nedosáhlo.

Vypadá to, že jsi hodně kritický k Arnoldově postavě? Byl jsi (stejně jako spousta ostatních kulturistů) jeho fanouškem, když jsi začínal?

Upřímně (a nechci, aby to vyznělo arogantně a hanebně), když jsem s cvičením začínal, prohlížel jsem si jeho fotky a také fotky dalších kulturistů. Jsem analyticky uvažující člověk, když se jedná o problémy světa, politiku nebo jednotlivé svalové partie kulturistů. Kulturisté si musí uvědomit, že můžou mít velmi dobré jednotlivé partie, ale všechny dohromady musí být vyrovnané a postava musí být symetrická. Nikdy jsem nechtěl vypadat nebo být jako Arnold. Bezesporu je to člověk, který dosáhl velkého úspěchu, ale tenkrát jsem strávil spoustu let na univerzitě a nevěnoval jsem se jen kulturistice. Takže je tu také mnoho jiných lidí, které obdivuji, kteří jsou velmi chytří a uspěli například na poli umění. Když jsem začínal cvičit, neměl jsem před očima jen kulturistiku. Vzpomínám si, že Shawn Ray jednou řekl, že když se poprvé dotkl činky, věděl, co je jeho osudem, a že se stane profesionálním kulturistou. Když jsem se poprvé dotkl činky já, moc se mi to nelíbilo. Lidé jsou jiní, když začínají a jiní na konci.

Kdy jsi zjistil, že se můžeš stát jedním z nejlepších profesionálních kulturistů?

První amatérské soutěže v juniorské kategorii jsem se zúčastnil v roce 1985 a skončil jsem na šestém místě. Jednalo se o Mistrovství Německa. Vážil jsem 87 kg. V roce 1990 jsem debutoval na profesionální soutěži v Helsinkách - Finland Grand Prix, kde jsem se umístil na osmé pozici. Soutěžil jsem zde s takovými velikány, jakými byli Padilla, Benaziza, Strydom, Nimrod King, Ron Love, Samir Bannout, a myslel jsem si, že by měly být dvě kategorie. Jedna pro "zavedené" borce a druhá pro nováčky mezi profi, jako jsem byl já. Vážně jsem byl v šoku. Poprvé jsem se na Olympii kvalifikoval v roce 1993 (konala se shodou okolností v Německu) ve Francii, kde jsem vybojoval třetí místo za Flexem Wheelerem a Vincem Taylorem. Do té doby (od roku 1990 do roku 1993) jsem zažíval jeden šok za druhým. I přesto, že jsem se dostal mezi desítku nejlepších, potřeboval jsem další čtyři roky, abych našel sám sebe a uvědomil si své místo v profesionální kulturistice. Nikdy byste neměli poslouchat své přátele, kamarády, manželky a přítelkyně, když hodnotí, jak vypadáte. Musíte to zjistit sami na soutěžích. Měli byste si zkusit tak deset, patnáct soutěží amatérů. Je to jako zkouška, jak dobří ve skutečnosti jste. Stále jsem neměl nikoho, kdo by mě vzal pod svá křídla, sponzoroval mě nebo řekl, jak dobrým budu nebo bych mohl být. V roce 1994 jsem byl druhý na Noci šampiónů (Night of Champions) v New Yorku a šestý na Olympii v Atlantě. Stále jsem nedostal žádný kontrakt nebo alespoň nabídku. Ed Connors - tzv. objevitel talentů - mi slíbil zařídit práci u Joe Weidera jako překladatel pro Weider Company. Ale nerozpoznal můj potenciál. Ani když jsem se dostal mezi prvních šest na Olympii v roce 1994. V roce 1991 jsem dostal od Joea Weidera pozvánku na Night of Champions v New Yorku. Zaplatil mi letenku a dvoutýdenní pobyt v Americe. Viděl fotky z mých prvních třech profesionálních soutěží v Evropě. Joe byl skutečně jediným člověkem, který ve mně rozpoznal talent pro profi kulturistiku. Ale stejně jsem se v New Yorku v roce 1991 nedostal mezi prvních patnáct. Můj postup v dietě se musel zlepšit. Pro mnoho borců znamená přestup do profi kulturistiky v podstatě konec kariéry. Je obrovský rozdíl být špičkovým amatérem nebo špičkovým profesionálem. Je to jako den a noc. Koncem roku 1994 jsem se dočkal a uzavřel smlouvu s Joem Weiderem, mužem, který mi v mé kulturistické kariéře pomohl nejvíce a který jako jediný rozpoznal můj talent. Od druhého místa na Night of Champions v roce 1994 jsem věděl, že to dokážu, že na to mám.

 

Jsi znám jako jeden z nejmohutnějších kulturistů všech dob a jeden z mála, který dokáže exhibičně vystoupit s váhou přes 136 kg a stále viditelnými břišními svaly. Byl jsi vždy tak velký nebo Tě to stálo hodně úsilí a námahy?

Začal jsem cvičit v 17 letech. Vážil jsem tehdy 85 kg a moje nejvyšší mimosoutěžní váha byla až 150 kg. Samozřejmě, že jsem přibral. Na začátku byla dolní polovina těla lépe rozvinutá než horní. Vždy jsem měl dobrá lýtka, kvadricepsy a hamstringy. Prostě to tam díky genetice bylo. A co se týče horní poloviny těla - ramena a prsa jsem měl poměrně dobře stavěná od přírody, bez cvičení. Při první návštěvě posilovny jsem dal na bench-press 70 kg. Sice jsem si nebyl jistý, ale zvládl jsem to. A dodnes mám nejvíce symetrické břišní svaly v historii kulturistiky. A pro 182 cm vysokého chlapa je moje celková symetrie velmi dobrá. Legrační je, že ti malí mají největší tendenci tvrdit, jak jsou symetričtí. A čím vyšší jste, tím méně symetrie vám připisují. Domnívám se, že si tím jen kompenzují, že prostě nejsou dost velcí. Samozřejmě jsou výjimky. Ale stejně, jejich genetika není dost dobrá, aby mohli uspět v profi kulturistice. Jsem šťastný, že jsem měl již od počátku rovnoměrný svalový rozvoj, ale to neznamená, že bych netrénoval tvrdě, abych rozvinul celý svůj potenciál. A další legrační věcí je, že nikdo, skutečně nikdo neviděl můj talent. Než jsem získal šesté místo na Olympii 1994, neměl jsem žádnou smlouvu. Vynechal jsem Olympii v roce 1993, abych se mohl lépe připravit na další ročník. Neměl jsem mluvčího, jako byl Ed Connors z Gold's Gymu, který byl promotérem mnoha borců. Dám příklad: Peter McGough (šéfredaktor magazínu Flex) připravil v Americe cestičku pro svého krajana Doriana Yatese, když opouštěl amatérskou kulturistiku. McGough je vedle bratří Weiderů jedním z největších zastánců našeho sportu. Mnoho skvělých kulturistů, včetně mě, mu dluží více než jen "děkuji".

V polovině devadesátých let ses téměř přes noc stal jedním z nejnadějnějších kulturistů a oprávněným uchazečem o titul Mr. Olympia. Jak se Ti povedl takový skok od neznámého závodníka v roce 1990 až k nejvážnějšímu soupeři Doriana Yatese o titul v roce 1997?

Nejdříve jsem studoval sedm a půl roku (od května 1985 do listopadu 1992) na univerzitě v Augsburgu (Německo). Když jsem navštěvoval školu, musel jsem si v průběhu prázdnin i pracovních dnů přivydělávat, abych se uživil. Také jsem v tu dobu již závodil mezi profesionály. Do profi kulturistiky jsem přestoupil v roce 1990 a mojí první soutěží byla grand prix v Helsinkách, kde jsem skončil osmý. Učení, trénink, práce, soutěžení a dieta mě stály hodně sil, energie a vytrvalosti. Můj otec, který je inženýrem a pracoval desítky let pro Mercedes Benz, mě vždy jako malého učil, že musím mít vysokoškolské vzdělání. Skutečnou sílu vzdělání jsem pochopil až později. Vzdělání pro mě bylo vždy důležitější než svaly. Dnes jsem velmi vděčný svému otci, že mě naočkoval potřebou vzdělávat se. Zlepšení svalového rozvoje nepřišlo přes noc, i když se to tak může někomu zdát. Za ta léta v posilovně se naučíte důslednosti a také experimentování v dietě, jak se dostat do formy. V Německu jsem neměl nikoho, kdo by mě naučil, jak správně cvičit a držet dietu, abych nespálil moc svalů. Neměl jsem žádného osobního trenéra ani výživového poradce. Také jsem neměl dostatek peněz, abych si někoho takového mohl dovolit. Většina kulturistů své postupy a metody tají a nechtějí Vám je říct. Ale chtějí znát ty Vaše. Pro neamerického kulturistu je mnohem těžší se prosadit v této "kolébce kulturistiky". Lety sem, pobyty v hotelových pokojích, nedostatek informací a publicity, když nejste rodilý anglicky mluvící a nežijete tady, je to, jako byste přišli z jiného světa. Po šestém místě na Olympii 1994 jsem uzavřel smlouvu s Joem Weiderem, což mi umožňovalo věnovat mnohem více času a energie práci na mém těle. Mimochodem, Joe byl jediný, kdo mi nabídl smlouvu. Bez něho bych se nikdy tak daleko nedostal. Udělal ze mě kulturistickou hvězdu. Díky fotografiím Chrise Lunda (které Joe zaplatil) jsem se stal známým po celém světě. Částečně také kvůli tomu jsem se v roce 1994 rozhodl usadit v Jižní Kalifornii.

Jak jsi vnímal kontroverzní druhé místo na Mr. Olympia v roce 1997 (za Dorianem Yatesem)? Mnoho lidí je přesvědčeno, žes měl vyhrát. Proč Tě rozhodčí dali až na druhou příčku?

Ano, to je pravda! V roce 1997 jsem měl Olympii vyhrát! Když jsem tehdy nezískal sošku Sandowa, uvědomil jsem si, že podmínky na soutěžích nejsou fér. Zjistil jsem to již dříve, ale v roce 1997 to bylo ještě jasnější. V roce 1994 jsem v New Yorku na Night of Champions skončil druhý. Myslím, že jsem tehdy měl vyhrát, ale oni nechali vyhrát úřadujícího amerického šampióna Mikea Francoise. Já jsem byl jen neznámý (spíše nedůležitý) kluk z Evropy. Titul zůstal v Americe a já se vrátil zpátky do Evropy. Kromě toho, držitelem titulu Mr. Olympia byl v té době již další Evropan Dorian Yates. Když jsem přijel v roce 1997 na Olympii, po semifinále (konalo se v pátek, finále pak v sobotu) ke mně přišel Flex Wheeler s otázkou, zda vím, že mi zasloužený titul nedají. Neřekl jsem mu skoro nic, myslel jsem si, že se mýlí. Ale jak všichni vědí, druhý den vyhrál Dorian Yates další titul Mr. Olympia. Vyhrál i navzdory obrovskému břichu (vypadal jako by byl v šestém měsíci těhotenství), pasu jako buben, natrženému levému bicepsu, čerstvě natrženému levému tricepsu a chybějícím "kapkám" na obou kvadricepsech. Vyhrál s perfektním bodovým ziskem, což bylo neuvěřitelné. Byla to největší krádež v kulturistice dvacátého století. Musím také říct, že někteří rozhodčí měli Doriana na třetím a čtvrtém místě. Ale lístky těchto rozhodčích, kteří dali Doriana níže, nebyly použity a někteří z rozhodcovského sboru byli vyměněni, protože nerozhodovali tak, jak se od nich očekávalo. Existuje několik důvodů, proč jsem nevyhrál. Někteří rozhodčí nechtěli naštvat svého kamaráda Doriana a nechtěli, aby odešel z kulturistiky (po všech svých problémech a zraněních) poražen. Také neměli v plánu udělit nejprestižnější titul dalšímu kulturistovi, který nepocházel z Ameriky, protože by to ještě více snížilo americkou nadvládu v kulturistice. A dalším důvodem je, že jsem příliš upřímný. Nazývám věci pravými jmény a nevolám jistým lidem (jako to dělají jiní), abych si zajistil umístění na soutěži. Nemám problém někomu zavolat, ale ne kvůli tomu, aby mi zajistil vyšší příčku. A pro mnoho lidí jsem příliš inteligentní a vzdělaný. A z toho vyvodili, že bych pro ně mohl být nebezpečný, kdybych vyhrál Olympii. A v neposlední řadě: když lidé vidí moje tělo, snadno zjistí, že oni sami nikdy takoví nebudou. Byl jsem příliš velký a vyrýsovaný, dokonce i na profi kulturistiku. A také jsem kritizoval rozhodčí a soupeře a nevyvrátil jsem to, ani když se mě na to sami ptali.

Řekl jsi, žes byl příliš svalnatý a vyrýsovaný. To zní, jako bys předběhl dobu. Jak bys Ty sám popsal svoji formu a co z Tebe dělalo nejlepšího kulturistu na pódiu Mr. Olympia 1997?

Nejlepším důkazem mé fantastické formy je videokazeta z této soutěže. Na ní je vidět vše. Ale stejně bych to rád ještě doplnil. V porovnání s Dorianem Yatesem mám lepší tělesnou stavbu a geneticky lépe danou strukturu žil. Neměl jsem natržené svaly jako on. Moje postava byla mnohem symetričtější. Měl jsem lepší pas (také lepší V-tvar trupu), lepší a hlubší břišní svaly, kůži jako papír, lepší triceps, biceps, ramena, prsa, hamstringy a hýžďové svaly. Byl jsem vyrýsovanější, tvrdší a můj projev byl více svěží (protože jsem neměl pár týdnů natržený triceps, bez jehož chirurgické fixace by Yates vůbec nebyl schopný vystoupit na pódium). Jedinou partií, kterou měl Yates lepší, byla spodní záda. Ale ne hloubka nebo šířka zad. Olympia přece není soutěží spodních zad. Titul Mr. Olympia se přece nedává za nejlepší spodní záda. Proč tedy všichni trénujeme i ostatní partie? Můj celkový názor na tuto soutěž je, že jsem byl okraden v přímém přenosu před tisíci lidmi, ale bez následků (tedy kromě mě) pro rozhodčí, kteří rozhodovali tak, jak se po nich chtělo. Byl jsem okraden nejméně o pět miliónů dolarů, když spočítám všechny příležitosti, které se váží na titul Mr. Olympia. Byl jsem sprostě podveden. Už nikdy nebudu tak důvěřivý. Zklamaná důvěra se nedá napravit. Po zisku šestého Yatesova titulu Mr. Olympia věřím, že si zasloužil vyhrát tak polovinu z nich. Anglosaské jméno a Peter McGough ve Weiderově kanceláři ve Woodland Hills...to byla dobrá investice ze strany Yatese na jeho cestě k titulům. A kdyby na Yatese nebyl po Olympii 1997 tak velký tlak, soutěžil by znovu v roce 1998 na Olympii v New Yorku. Ještě k rozhodčím: dobře chápu, proč mají lidé rádi Vince Taylora, Shawna Raye, dalšími oblíbenci jsou Kevin Levrone, Chris Cormier, Lee Priest, Dave Palumbo, Matt Mendenhall, kteří jsou znechuceni podváděním, politickými manipulacemi a dalšími hrami, kterých jsme my, profesionální kulturisté, účastníci. Můžete trénovat sebevíc, ale je to zbytečné, když je už předem rozhodnuto. Věnoval jsem se kulturistice 26 let, soutěžil jsem 22 let v kuse. Nejsem pomatený nebo paranoidní. Uvažuji logicky a jsem všímavý. A nemusíte být příliš inteligentní, abyste si uvědomili, že některé věci nejsou, jak by měly být. Mimochodem, na Olympii 1997 došlo ke změně tří pozic mezi prvními šesti. Řekli, že se stala chyba. Na banketu oznámili, že třem závodníkům bylo sděleno, že jejich umístění se změnilo. Takže musela být později předělána i oficiální videonahrávka. Zúčastnil jsem se Arnold Classic v letech 1997 a 1998. V roce 1999 jsem ho konečně vyhrál. Levrone měl pózovací plavky obráceně, ale to se může stát. Spíše mě zarazilo, že vyhrál cenu "Most muscular", i když já jsem vážil 130 kg a on byl o 23 kg lehčí. Myslel si tak, že získá i celkové vítězství. To jsem však vybojoval já.

S rekordní účastí na 13 amatérských a 66 profi soutěžích (šest vítězství) jsi statisticky jedním z nejlepších profesionálních kulturistů v historii. Které momenty ve své kariéře považuješ za nejdůležitější?

Moje první tři profi soutěže byly Helsinki Pro, French Pro a Dutch Pro, všechny v roce 1990. Celkově jsem soutěžil na 66 soutěžích. Na 32 nebo 33 jsem skončil mezi prvním třemi. A jak jsi správně uvedl, šest jsem jich vyhrál, tři v Evropě a tři v Americe. Rád bych zde zmínil, že jsem byl oficiálně diskvalifikován po mém třetím místě na Mr. Olympia v roce 1996, kde jsem byl mimochodem odměněn potleskem vestoje. Oficiálně jsem přišel o třetí místo a musel jsem vrátit 35.000 USD. Stále mě hodně štvou rozpory ve vyjádřeních rozhodčích. Sebrali mi zasloužené peníze a třetí místo (stejně jsem měl být první nebo druhý). A řeknu ti proč: v roce 2001 skončil Jay Cutler na Olympii ve Vegas druhý. Dva dny předtím mi sám řekl, že by byl šťastný, kdyby se dostal mezi prvních deset. Nakonec byl druhý, protože užil hromadu zakázaných diuretik. A najednou byl kousek za Ronniem Colemanem. Jenže Cutler byl hodně hlasitý a vyhrožoval jim žalobou, když mu seberou jeho druhé místo a peníze. Ale já, Nasser El Sonbaty, milý chlapec, jsem byl za stejnou věc penalizován, protože jsem nebyl dost agresivní. Proč jsou na stejnou věc jiná měřítka? A Cutler by to měl vědět nejlépe, zvlášť o pět let později. Tato akce ho vymrštila (díky způsobu podvádění a tomu, jak se pak bránil a vyhrožoval) na vrchol profesionální kulturistiky. Bez nějakých důsledků, tedy kromě příznivých pro Cutlera. Znovu šlo o nedůslednost a nechuť s tím něco udělat. Tahle organizace mě zase podvedla. A já bych měl pokračovat a dělat, jako kdyby se nic nestalo?

V roce 2004 ses po dvouleté pauze vrátil k soutěžení. Co se stalo, že jsi v letech 2004 a 2005 končil tak nízko?

Na posledních třech nebo čtyřech soutěžích jsem nevypadal nejlépe. Nebyl to ten typický Nasser. V roce 2003 jsem musel do nemocnice, protože jsem dostal stafylokokový zánět do pravého ramene. Bylo to dva týdny před Night of Champions. Byl jsem deset dní hospitalizován a zhubl více než 27 kg. Skoro jsem umřel. Stejně jsem se snažil vrátit. V letech 2004 a 2005 jsem skutečně skončil na třech soutěžích kolem čtrnáctého a patnáctého místa. Nic úžasného, ale moje motivace již také nebyla taková jako v minulých letech. Cítil jsem, že bez ohledu na to, jak budu vypadat, stejně mě rozhodčí neohodnotí správně - jako obvykle. Pořád si myslím, že jsem byl nejvíce nedoceněný závodník v historii. Určitě bych měl méně problémů, kdybych nebyl tak rázný, políbil více zadků a moje jméno bylo místo "Nasser" něco jako "Jack Jackson" nebo "John Jackson". Nedržel jsem pak dietu tak striktně, jak jsem mohl, měl a normálně bych držel. Rád bych zde učinil další poznámku: na 66 soutěžích, kterých jsem se v letech 1990 až 2005 zúčastnil, nebyl ani jeden rozhodčí ze zemí, odkud pocházím (Jugoslávie a Egypt). Ano, narodil jsem se v Německu, ale němečtí rozhodčí mě nikdy neviděli jako Němce a měl jsem stále jugoslávský pas. Představte si, jaký by udělali cirkus lidé jako Shawn Ray, Cutler, Coleman, Levrone nebo Cormier, kdyby na žádné jejich soutěži nebyl rozhodčí z Ameriky. V mém případě to bylo prostě normální. Není to tak, že bych potřeboval spojence mezi rozhodčími, ale proč má být v pořádku, že ze třinácti rozhodčích je nejméně 70 nebo 80 procent z Ameriky? Je to tak nespravedlivé! Mimochodem, vím o případu, kdy někteří rozhodčí z Německa byli později vyloučeni z rozhodování soutěží typu Olympia, protože prostě nerozhodovali, jak se od nich očekávalo. Zažil jsem více diskriminace než kterýkoliv jiný závodník. To je opravdu hodně demotivující. Garantuji Vám, že každá soutěž by měla jiné výsledky, kdyby se rozhodčí nesměli mezi sebou po semifinále bavit.

Nahoru

 
 
 


KOMENTÁRE


© 2014 CVIC.SK | ÚVOD | REKLAMA | PODPORUJEME | KONTAKT | webdesign | admin